Jde o podráždění kožního krytu zevního zvukovodu, k němuž se zpravidlapřidává infekce. Zevní zvukovod má svůj samočisticí a ochranný mechanismus –ušní maz, který velmi zvolna teče směrem od bubínku k vnějšímu ústí zevníhozvukovodu. Při poruše této samočisticí schopnosti je usnadněn průnik a usídleníinfekčních agens. K tomu může dojít při zúžení zvukovodu nebo i při špatnétechnice čištění. K rozvoji napomáhá vlhkost, proto se tomuto onemocnění říká i„plavecké ucho“.
Zánět zvukovodu může být ohraničený nebo difuzní, akutní i chronický. Akutnílokalizovaný zánět si můžeme představit jako boláček (furunkl) nebo jako zánětohraničený jen na část v zevním zvukovodu, který bolí, může snižovat kvalitusluchu, vyvolávat pocit zalehlého ucha, svědění a může vést i neobvyklýmsluchovým fenoménům (praskání v uchu, dunění v hlavě apod.). Nejhorší, co můžemeudělat, je snažit se ho propíchnout, v případě boláčku ho vymačkat pomocívatových smotků, párátek, pletacích jehlic, nebo jej namazat pomocí vatovýchsmotků.
Pozor na herpes
Zevní zvukovod může být postižen i velmi nepříjemnou virovou infekcí v rámcitzv. pásového oparu v obličeji – infekce herpes zoster, která se šíří podélhlavových nervů. Herpes zoster oticus je průnik herpetické infekce v podoběbolestivých puchýřků do zevního zvukovodu s těžkou poruchou funkce lícního nervu a nervu pro udržení rovnováhy. Výsev charakteristických puchýřků doprovázíbolesti ucha, hučení v uchu, závratě, porucha pohybu očí, porucha chuti, sníženátvorba slin a snížená tvorba slz. Vzácně mohou být až projevy zánětu mozku amozkových blan.
Tím si můžeme přivodit zranění, proděravění bubínku a rozšíření zánětu, kterýse pak stane difuzním, tedy rozšířeným na celý zevní zvukovod. Léčba patří dorukou ušního lékaře a zpravidla spočívá v ošetření pod kontrolou otoskopu a vaplikaci ušních kapek.
Difuzní zánět zevního zvukovodu postihuje jeho kožní kryt od zevního ústí (covidíme zhruba uprostřed ušního boltce) až po bubínek, který může být taktéžzánětem postižen, a to zpravidla po celém obvodu zevního zvukovodu. Léčba opětspadá do kompetence ušního lékaře. Příznaky jsou podobné jako u lokalizovanéhozánětu, někdy jsou vystupňované, jindy paradoxně menší, což záleží na příčinězánětu.
Příčinou zánětu zevního zvukovodu může být (zejména u dětí) cizí těleso čihmyz.
Chronický zánět zevního zvukovodu provází často jiná onemocnění, jako jeporucha imunitního systému, alergie, diabetes, autoimunitní onemocnění neboporuchy imunitního systému.
Za všechno může kyselost
Nejčastěji jde o poruchu prostředí zevního zvukovodu, tedy změnu kyselostikožního povrchu, o stagnaci mazu – až vznik mazové zátky v zevním zvukovodu, nacož upozorní porucha sluchu, závratě, bolesti.
K podpoře vzniku zánětu přispívá vlhko, nesprávný způsob odstraňování ušníhomazu, kdy se instrumentálním čištěním zatlačí maz směrem k bubínku, kde se můževytvořit jakási kapsa, v níž se drží vlhkost a kde se dobře daří bakteriím.
Staří otorhinolaryngologové říkávali, že ucho se má čistit loktem, tedyraději vůbec nečistit – s výjimkou zúžení zvukovodu, které brání v odtoku ušníhomazu. Čištění by měl pak provést specialista. Na porušené prostředí nasedávirová, bakteriální nebo mykotická infekce. K velmi častým příčinám poruchyprostředí zevního zvukovodu patří i proniknutí vody při koupání jak v bazénech(chlor), tak v přírodě – voda znečištěná bakteriemi, sinicemi a plísněmi.
Vatové smotky na tyčince ušní maz zpravidla zasunou ještě hlouběji a současněz něj vytvoří kapsu, kde se drží voda a množí bacily.
Zánět zevního zvukovodu se projeví bolestí na dotyk, pocity dunění a„šplouchání“ v uších. Onemocnění trvá obvykle několik dnů. Choroba se však rádavrací.
Při léčbě vykapáváme zevní zvukovod podle pokynů lékaře. Mezi babské receptypatří vykapávání lihovými destiláty, což můžeme použít jako nouzové řešení udospělých a u větších dětí.
Komplikace nebývají časté. Vzácněji může infekce přejít i do středního ucha.Při obzvláště prudkém průběhu může vzácněji dojít k proděravě ní bubínku avýjimečně k poruchám sluchu. U většiny případů dojde k úplnému zhojení.
Doporučované ušní svíčky zánět zevního zvukovodu nevyléčí, při jejich použitímůže dojít k popálení, proděravění bubínku a dalším komplikacím. Neléčený zánětzevního zvukovodu může vést ve výjimečných případech až k ohluchnutí napostiženém uchu. Dojde-li k proděravění bubínku, které se nezhojí, může pak véstchronický zánět středního ucha ke vzniku tzv. cholesteatomu, což je útvar zodloupaných povrchových buněk kůže, sliznic a tuku, který není svou podstatouzhoubný, ale umí rozrušit všechny struktury středního ucha a způsobit ztrátusluchu na postiženém uchu.
