Mentální anorexie je závažné psychické onemocnění, které se vyskytuje převážně u mladých dívek. Hlavním rysem je neschopnost střízlivého vnímání proporcí vlastního těla. Bez ohledu na prokazatelně nízkou hmotnost mají nemocní stále pocit, že musejí zhubnout, čehož dosahují drastickými dietami, nadměrnou fyzickou aktivitou, léky omezujícími chuť k jídlu, eventuálně i zvracením, používáním projímadel a diuretik.
První známou anorektičkou byla císařovna Sissi (Alžběta Bavorská, 1837 – 1898), která byla posedlá kontrolou své hmotnosti a při svých 172 cm vážila kolem 44 kg. Živila se převážně ovocem a šťávou z masa a veškerý volný čas věnovala pohybovým aktivitám.
Výskyt a příčiny mentální anorexie
Onemocnění se zpravidla objevuje mezi 14 a 18 lety věku. Právě dospívání je obdobím, kdy se člověk musí srovnat se spoustou změn vlastního těla i s tlakem okolí, neboť již přestává být dítětem.
Pokud se navíc ocitne v nějaké obtížné životní situaci, se kterou se nedokáže vypořádat (přechod na střední či vysokou školu, rozvod rodičů, ztráta blízké osoby), riziko vzniku mentální anorexie u predisponovaných jedinců stoupá. Onemocnění mnohdy může spustit zdánlivě nevinná poznámka o postavě ze strany blízké osoby.
Problémy spojené s jídlem, hmotností a přáním být štíhlá trpí asi 10 % mladých žen. U poloviny z nich se už vyskytují některé klinické příznaky mentální anorexie.
Až 90 % postižených jsou dívky, protože ženskému tělu je všeobecně věnována větší pozornost a dívky jsou také obvykle daleko citlivější na svůj vzhled. Často se jedná o perfekcionistky s nízkým sebevědomím, které touží být nejlepší a jejichž rodiče mají přehnané ambice. U chlapců dochází k rozvoji onemocnění hlavně tehdy, pokud provozují sport, u kterého je potřeba hlídat si hmotnost (například krasobruslení, skoky na lyžích, gymnastika), anebo pokud jsou vystaveni zvýšenému pracovnímu nátlaku nebo stresovým situacím, které obtížně zvládají.
Zajímavé je, že nemoc se téměř nevyskytuje u sociálně slabších vrstev obyvatelstva. Její vznik je přičítán i dostupnosti, respektive relativnímu nadbytku jídla. Roli samozřejmě hraje i současný ideál krásy, který podporuje nadměrnou štíhlost.
Příznaky a diagnostická kritéria:
Aby pacient splňoval diagnózu mentální anorexie, musí být splněna následující kritéria:
- Pacient má nízkou tělesnou hmotnost – BMI pod 17,5. (Body Mass Index je druhá mocnina čísla, které získáme, vydělíme-li tělesnou hmotnost v kilogramech výškou v metrech. Je používán jako indikátor podváhy, normální tělesné hmotnosti i obezity. Za normální hmotnost se považuje BMI v rozmezí 18 až 25).
- Snížení hmotnosti si pacient způsobuje sám konzumací velmi omezeného množství potravy, případně vyprovokovaným zvracením nebo defekací, užíváním léků, které snižují chuť k jídlu, či diuretik. Rovněž bývá přítomna nadměrná fyzická aktivita, pacient věnuje spoustu času cvičení a různým sportům. Sportováním „se trestá“ za snědené jídlo a pohybem také pomáhá zahánět hlad.
- Přítomnost specifické psychopatologie, zkreslená představa o vlastním těle, strach z tloušťky. Anorektici se váží i několikrát denně. Na jedné straně si jídlo odepírají, na straně druhé jsou jím přímo posedlí. Znají přesně kalorické hodnoty všech potravin, rádi si pročítají různé recepty, dokonce často a rádi vaří.
- U dívek může dojít k zástavě menstruace. Pokud dojde k rozvoji anorexie ještě před pubertou, k menstruaci vůbec nedojde v důsledku opožděného vývoje pohlavních orgánů a zástavy růstu.
- Kromě změn v chování a psychice nás mohou varovat i příznaky podvýživy a dehydratace, jako jsou padání vlasů, suchá kůže, citlivost na chlad, zácpa, chudokrevnost, zpomalený tep či sklony k omdlévání.
Pro diagnostiku bulimie jsou charakteristická následující kritéria:
Jakmile si všimneme, že má někdo v našem okolí problémy s anorexií, většinou se dotyčnému ihned snažíme jakýmkoli způsobem pomoci. Snahy o pomoc však nemocní přijímají jako útok na svoji vlastní osobu. Je to dáno právě pokřiveným chápáním reality. Anorektici jsou hrdí na svoji sebekontrolu a nepochopení jejich okolí vyvolává další ztrátu již tolik podkopanému sebevědomí. Proto jsou rané fáze onemocnění obvykle spojené s přívalem energie, později ale dochází k odmítání komunikace s okolím, uzavírání se do sebe sama a mohou se vyvinout i těžké deprese. Na denním pořádku jsou konflikty s rodiči. Dívky mají často zesílenou vazbu na matku a svého otce odmítají.
V některých případech má anorexie tendenci zvrhnout se do bulimie, pro kterou je charakteristické obžerství a následné zbavování se požitého jídla vyvoláváním zvracení, nebo užíváním projímadel. Mentální bulimie začíná obvykle později než anorexie, nejčastěji mezi 17. a 18. rokem a často po epizodě mentální anorexie.
Celková úmrtnost na mentální anorexii je až 10 %
Rizikovými faktory pro vznik bulimie jsou výskyt afektivní poruchy, alkoholismu nebo obezity v rodině. Stejně jako v případě anorexie vzniká bulimie následkem stresujících životních událostí, v důsledku malé stability v rodině apod. U bulimiků obvykle nedochází k drastickému snížení hmotnosti, ta může být i normální.
Mentální anorexie je velmi závažné onemocnění. V důsledku dlouhotrvající podvýživy dochází k vyčerpání organismu, oslabení až selhání orgánů, dehydrataci a k metabolickému rozvratu. Celková úmrtnost na mentální anorexii se uvádí až 10 %, jednak následkem podvýživy a také kvůli množství sebevražedných pokusů, které je zde vyšší než u jakékoliv jiné psychické poruchy.
Právě proto je potřeba při jakýchkoliv známkách přehnané starostlivosti o vlastní hmotnost, podezřelému vyhýbání se jídlu a zvlášť v kombinaci se zřejmými obtížemi psychického charakteru co nejrychleji vyhledat odborníky. V úvahu je třeba brát i zvýšenou míru stresu, obtížnou životní situaci a další možné spouštěče nemoci.
Je nutno dodat, že pacienti svoji nemoc jako nemoc neberou, návštěvu lékaře odmítají, bojí se psychiatrické léčby a hospitalizace. Bývají též velmi vynalézaví ve skrývání skutečného množství požitých potravin, takže často bývá velmi těžké jejich problém odhalit. Vzhledem k obvykle špatné spolupráci ze strany pacienta se nemoc velmi obtížně léčí.
Léčba je dlouhodobá a zcela zásadní je spolupráce pacienta i celé rodiny
U lehčích forem nemoci lze provádět léčbu i ambulantně. Většinou je ale nutná hospitalizace. Léčba se zaměřuje na zlepšení fyzické stránky pacienta obnovením výživy, ale stejně důležitá je i psychoterapie. Zpravidla se kombinují různé formy psychoterapie, individuální i skupinová, ale důležitá je i terapie rodinná zvlášť v případě nefunkčních vztahů. U depresivních pacientů se podávají antidepresiva, případně anxiolytika (léky proti úzkosti).
Hospitalizovat pacienta je potřeba vždy, dojde-li k výraznému snížení hmotnosti spojenému s celkovou sešlostí a pohublostí, anebo v případě depresivního syndromu, kdy hrozí nebezpečí sebevražedného chování.
Úplného vyléčení se podaří dosáhnout jen u zhruba 40 % pacientů. U zbylých 60 % se objevuje recidiva nebo bulimie. Úspěšnost léčby závisí také na včasném odhalení nemoci, čím dřív se rozpozná a začne se léčit, tím je šance na uzdravení vyšší.
